Hlavní je, aby v tom děti našly zábavu a hrály, ví to moc dobře prachatický Jiří Leffler

Výchova hráčů napříč kategoriemi je složitý proces. Vůbec nejsložitější jsou začátky, a to nejen pro každého hráče, ale i trenéra. S touto situací se velmi často setkává prachatický Jiří Leffler, který se věnuje u tamního HBC Prachatice nejedné kategorii.

Jak nám samotný trenér prozradil, je takovým trenérem na volné noze, který zaskočí, kde je zrovna třeba. Zároveň nám prozradil, jak funguje celková práce s mládeží na jihu Čech. O přístupu k nováčkům v hokejbalové branži by mohl skoro vyučovat. Vzhledem k ubývajícím celkům je o to důležitější vychovávat nové naděje. Nejdůležitější je, aby je to bavilo.

Člověk vnímá, jak jsou do toho někteří zapálení

Jirko, jaké to je pracovat, dalo by se říci, se začínajícími hráči?

Tak s těmi se pracuje samozřejmě dobře. Není tam vlastně žádná taktika, děti se trénují formou zábavy. Takže je tam nějaké to hraní si s míčkem na tom začátku. Každý jim říká základy, dává jim nějaké rady, učí je ty prvotní finty. Například něco o vedení míčku, začátek střelby, hlavně trefit branku, a ty děti jsou většinou z toho rády. To mě na té nejmenší kategorii baví ze všeho nejvíc. Samozřejmě to člověk vnímá, jak jsou do toho někteří zapálení, a to, co jim trenér řekne, se opravdu snaží dělat. Takže to vytváří následovně i pro mě motivaci do budoucna, co se týče práce v hokejbalu.

Jak těžké je u nich vzbudit tu chuť a zápal pro to, aby je tento sport bavil?

Tak my vlastně děláme různé nábory a vše potřebné okolo. Těm, co přijdou, půjčíme vybavení, to znamená helmu, hokejku atd. Takové dva, tři měsíce je potom necháváme, aby se rozhodli beze spěchu, jestli by chtěli zkusit nějaký ten turnaj. Postupem času takovou formou přijdou na to, jestli je ten sport začne bavit, nebo ne. Pro děti je dobré, že se pořádají turnaje přípravek a minipřípravek, kde si mohou zahrát proti jiným týmům. Zajisté to v dnešní době baví děti nejvíc, protože konfrontace s jinými týmy, s jinými hráči, je pro ně nejdůležitější. Ty děti zde absolvují třeba 14 dní, měsíc, aby měly zkušební dobu, po které už se je snažíme vzít na ty turnaje a zapojit je. Většinou se nám to daří.

Prachatice vychovaly i mnoho talentů, jak často pořádáte již zmíněné náborové akce, aby se čas od času našel další rozdílový hráč?

Náborové akce jsou ve spolupráci se sportovními zařízeními pořádány 1. září. Koná se den otevřených dveří, což znamená, že se otevřou sportoviště a děti tam chodí a mohou si toho zkusit i více než jenom hokejbal. K dispozici jsou i další sportovní odvětví. Tyto akce pro malé naděje jsou to, co nám nejvíce přináší hráče. A pak jsme ještě hodně těžili, než byl covid, z turnajů s názvem Hokejbal proti drogám, což v Česku bohužel s pandemií skončilo. Nicméně učitelé se ozvali zpět a ptali se, proč se to už nekoná, takže jsme se k takovým školním turnajům vrátili. Nyní jsme domluveni na pořádání znovu. Od prvních po deváté třídy základních škol se opět zúčastní. Každopádně pořádáme to jen v rámci okresu, jelikož pořádat to už na krajské úrovni je velmi složité z organizačních důvodů.

Musí se taky naučit prohrávat!

Kolik trenérů v Prachaticích se věnuje kategoriím minipřípravky a přípravky?

Tak pro přípravky máme dva trenéry a pro minipřípravky máme tři, takže dohromady pět trenérů. Samozřejmě plus občas ještě nějací rodiče tam pomáhají, třeba někdy s tréninky. Je tam přípravka, kde je v jeden čas kolem 20 dětí, takže tam jsme rádi, když se zapojí někteří rodiče.

Co je dle Vás hlavním klíčem pro trenéra, aby dokázal úspěšně pracovat s mládeží, začínající i tou pokročilou?

Chci je naučit, aby se zlepšovali, aby vlastně na sobě pracovali a rozvíjeli se. Největší odměna pro ně jsou turnaje a to vítězství. Klíčem jsou tréninky a poctivá práce s dětmi, aby se zlepšovali. Aby pro děti bylo jako odměna to vítězství na těch turnajích. Samozřejmě co se týče mě, jak se říká, nikdo učený z nebe nespadl. Dětem musíte pomáhat a říkat různé takové tipy, jak dobře vystřelit, ať už nápřahem, nebo jakoukoli střelou. Vlastně u nich je nejdůležitější, že jde vůbec do brány.

Dáváte si již v takto mladých kategoriích nějaké cíle vždy pro nadcházející ročník?

No, u těch přípravek a minipřípravek si ty cíle nedáváme. Já jsem rád, že se nedělaly žádné tabulky u těchto kategorií. Děti v dnešní době, když hodně prohrávají, tak je to přestane bavit. Hlavní je, aby v tom našly zábavu a hrály. Vyhrají, je to super, když prohrávají, tak by jim to u toho sportu měl hned někdo vysvětlit. Musí se taky naučit prohrávat, nemůžou jenom vyhrávat. Zkrátka učit takovou tou nezávislou formou. Člověk ani nechce křičet za každou cenu. Co se týče těch cílů, tak to je až od těch mladších žáků.